Neuvěřitelná Indie – AutoExpo

Já s Míšou si teď užíváme naše dobrodružství v Singapuru a Anička je v Ninh Binh. Pokud vás zajímá, jak se máme, tak nás nezapomeňte sledovat na instagramu @czechsouls, kam se budeme snažit přidávat něco každý den!

Tento příspěvek je o začátcích mého, prozatím, největšího dobrodružství – cesty do Indie, kam jsem jela před rokem a půl.

Bylo to víceméně čisté štěstí a náhoda, že jsem tam jela. Byť jsem dlouho toužila po tom jet do Asie a plánovala jsem výlet s Míšou, tak už okolo Vánoc jsem věděla, že minimálně pro další rok se tam nedostanu. A pak náhle, z ničeho nic, se mě teta zeptala, jestli bych nemohla jet s jejím přitelem na služební cestu do Indie. Původně měla jet ona, ale protože měla hodně práce a nemluví anglicky, dostala jsem thle možnost já. Zkouškové jsem zdárně zakončila více než 3 týdny v předstihu a ještě měla čas se zabalit. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že jedu, neuplynul ani měsíc a já už seděla v letadle do Dillí.

Co jsem tam jela dělat? Jeli jsme na automobilovou výstavu AutoExpo, kde jsme měli sestavit automobilový simulátor a pak ho operovat během celé výstavy.

Ale vrátím se na chvilku ještě zpátky k mým prvním dojmům… Po příletu na letiště v Novém Dillí nás čekaly 4 hodiny v taxíku s řidičem, který neuměl ani slovo anglicky. A nejenom to. On nevěděl ani kam přesně jede! No super. Nicméně po drobným problémech se nám podařilo dorazit na místo výstavy. Náš zaměstnavatel byl překvapený, že se chceme osprchovat a odpočinout si. Po více než 24 hodinách na cestě. Dostali jsme půl hodiny. Skvělý. Ale pomalu jsme si na Indii začali zvykat. Hotelový pokoj byl míň špinavý než jsme čekali, krávy pobíhaly po silnici a auta neustále troubila…

Když jsme byli odvezeni zpátky na místo výstavy, všechno bylo teprve v procesu stavby. Všude byl prach, takže jste neviděli skoro ani na metr před sebe. A já byla jediná žena v celé hale. Zpočátku tam byli převážně negramotní chudí lidé, kteří nikdy neviděli bělocha, natož bělošku. Byli mnou tak fascinovaní, že mě všude pronásledovali, takže jsem brzy dostala „ochranku“, která se mnou chodila i na záchod. Naštěstí jenom ze začátku, pak ubylo těchto pracovníků a přijely i nějaké ženy, i když běloška jsem byla stále jediná.

Zleva doprava: George, Roman, Boris a já (Diana)

Já a můj spolupracovník/tetin přítel Roman jsme si našli brzy přátele. Na fotce můžete vidět Brita George a Bosňáko-chorvata Borise, který žije už asi 20 let v Anglii. Ti byli jedni z nejdůležitějších lidí v mém indickém dobrodružství a budu o nich mluvit více i později, tak si je zapamatujte! 😉

Užili jsme si spoustu legrace, ale nebudu vám lhát, makali jsme dost. Minimálně 12 hodin denně, v tmavé velmi hlučné místnosti a během AutoExpa 2016, které je největší automobilovou show na světě, jsme pravděpodobně obsloužili více než milion lidí. Práce s Indy nebyla vždy snadná, ani ne tak kvůli jazykové bariéře, jako spíš kulturní. Indové nejsou příliš velcí systematici a často nebývají efektivní. No uznejte, napadlo by vás na vytření podlahy zaměstnat 20 lidí a každému dát hadřík o velkosti 15×15 cm nebo byste zaměstnali jen polovinu lidí a koupili jim kýble a mopy? Později se ukázalo, že kýble i mopy měli, ale nikomu se nechtělo ty zaměstnance učit, jak je používat. Efektivita jako prase no. Ze začátku tam také pracovali Indové, kteří se mnou odmítali mluvit, protože jsem žena. Stálo mě to dost úsilí je přesvědčit, že to jinak nepůjde. Tohle ale nebyl případ našich úžasných asistentů. Suzuki-Maruti, pro které jsme pracovali se totiž rozhodli zaměstnat mladé studenty jako asistenty. Všichni byli chytří, pracovití a přirostli mi k srdci.

Zleva doprava: Nikhil, Deepika and Pavitra

Poslední, ale neméně důležitý je Ibrahim, se kterým jsem stále v pravidelném kontaktu. Chybí mi každý den a věřím, že se uvidíme brzy. S Ibrahimem máme takový zvláštní vztah, jsme totiž úplně jiní. On je střelený a já ne. A taky si často nerozumíme (hlavně protože hrozně mumlá, hahaha). Když jsem procházela svoje fotky, tak jsem zjistila, že není moc fotek na kterých bychom byli oba a oba vypadali dobře, takže si užijte fotku George s Ibrahimem.

Po večerech (a nebo možná spíš v noci), když jsme nepracovali, jsme se snažili si užít, co nejvíc to šlo. Dívali jsme se do zahrady našeho hotelu a pozorovali svatby, které se poblíž odehrávaly téměř každý den. Po pár dnech jsme zjistili, že to v zahradě je naše kuchyně a vaří nám jído na zemi. Ale co, přežili jsme.

„Kuchyň“

Svatba, na kterou jsme nakonec i šli, protože jsme byli přiliš zvědaví na to, abychom to vydrželi sledovat jen z povzdálí a řeknu vám, že indické svatby jsou ty nejkrásnější.

A jak ubíhaly dny a můj pobyt se blížil ke konci, začala jsem být smutná, že budu muset tuhle nádhernou zemi opustit. Boris s Georgem si toho všimli a nabídli mi, abych s nimi zůstala a cestovala po Indii ještě asi měsíc. Normálně bych neváhala ani chvilku a zůstala, kdyby:

a) Boris s Georgem nebyli úplně cizí lidé, které jsem potkala ani ne dva týdny před tím.
b) mi nebylo teprve 19.
c) mi v polovině února nezačínala škola.

Tak co? Myslíte si, že jsem se vrátila domů nebo zůstala?